Sex a smrt

Po svém silně psychoanalyticky orientovaném výcviku v jinak naprosto skvělém bratislavském dětském hospici Plamienok jsem vždy trochu ostražitý, když se v rámci péče o pacienty začne mluvit o sexualitě. Minulý týden jsem byl na přednášce Dame Barbary Monroe, současné ředitelky hospice Sv. Kryštofa v Londýně (jedná se o první moderní hospic na světě, založený v roce 1967), která byla zaměřená právě na toto téma. Měl jsem možnost tuto Dámu slyšet už dvakrát a její zkušenosti, humor a odvaha pojmenovávat věci pravými jmény mne pokaždé velmi oslovily. I téma sexuality dokázala podat prakticky, citlivě a bez zbytečných exkurzů do pomatených freudiánských modelů. Prezentovala nám několik kazuistik z jejich práce u Sv. Kryštofa a také jsme probírali případ Nicka Wallise, publikovaný v Guardianu. Tento mladý muž ve 22 letech pomalu umírá na Duchenneovu muskulární dystrofii. Jeho velkým přáním bylo zažít intimní vztah, včetně sexuálního rozměru. Vzhledem k jeho nemoci se mu však nepodařilo navázat vztah s dívkou a protože mu už nezbývá mnoho času (pacienti s DMD obvykle umírají ve věku 20-30 let), rozhodl se využít služeb prostitutky. Hospic pro mladé lidi Douglas House mu pomohl celé setkání uskutečnit a i když to pro Nicka nebylo úplně ono, protože si uvědomuje, že sex za peníze nenabízí takové naplnění jako sex v rámci intimního vztahu, pomohla mu tato zkušenost cítit se trochu víc normálně.

Příběh Nicka upozorňuje na téma, které je obecně dost podceňované. Jakkoli je intimita a sexualita pro nás všechny důležitá, ve vztahu k pacientům se na ně často řada nedostane. Jak na přednášce dobře zmínila jedna kolegyně, mluvit s umírajícím pacientem o sexu je svým způsobem ještě těžší než mluvit o smrti. Přitom je zřejmé (viz Gallo-Silver, 2011, Cort et al., 2004), že je to pro pacienty velká věc, propojená s řadou dílčích změn - celkové změny tělesného fungování v souvislosti s léčbou, sebeobraz pacienta, střet rolí pečovatele a milence v partnerském vztahu, vyčerpání a touha ... Pokud chceme na “totální bolest” pacientů odpovídat “totální péčí”, měli bychom najít odvahu otevírat i tuto otázku. Tom Levett ve svém článku informuje o několika komunikačních modelech, které jsou pro lékaře a ostatní profesionály k dispozici.

Zdroje:

Gallo-Silver, L. (2011). Sexuality, Sensuality, and Intimacy in Palliative Care. In: Altilio, T., Otis-Green, S. Oxford Textbook of Palliative Social Work (s.261-270). Oxford: Oxford University Press.

Levett, T. (2011). How to tackle impaired sexuality in oncology and palliative care patients. European Journal of Palliative Care, Vol.18, No.1,s.34-38.

Cort, E., B. Monroe, et al. (2004). Couples in palliative care. Sexual and Relationship Therapy, Vol.19, No.3, s.337-354.

Správné otázky

Po víkendu se po čase opět chystám na King's College do Londýna, kde mám tu radost občas čerpat z bohatých zkušeností tamějších pracovníků. Když jsem zde byl poprvé, byl jsem neuvěřitelně nadšený ze skvělého propojení výzkumné, klinické a pedagogické práce, kterou tým z Cicely Saunders Institute předvádí. Občas si zastesknu nad pro mne příliš skrytým přínosem mnoha výzkumných projektů na českých vysokých školách. I v souvislostech informačního guláše kolem připravované reformy vysokých škol si říkám, zda a jak vlastně dokážeme před daňovým poplatníkem (a v podstatě i před sebou samými) obhájit vynakládané prostředky na vědu a výzkum, neřku-li ještě jejich zvyšování. Z King's jsem si v zimě odvezl malou brožurku s názvem World's questions, King's answers, která mne za ně na tuto otázku odpověděla tak marketingově zpracovaným způsobem, že kdyby tam byla kasička, zalovil bych i já pro nějaké drobné.

King's College si v rámci této kampaně zvolila tři problematické okruhy, které podle ní nejvíce doléhají na dnešní svět. Jsou to Rakovina, Neurovědy a duševní zdraví a Vůdcovství a společnost. Své aktivity se snaží škola cílit směrem k těmto otázkám tak, aby si v roce 2015 mohli říct (a také doložit), že díky jejich práci došlo na těchto polích k významnému posunu. Když se dívám na obdobné materiály z našich škol, říkám si, že by to ještě chtělo trochu zabrat. Ale nechci si stěžovat, vím o řadě vynikajících českých vědců a akademiků, kteří dělají dobře svou práci. Pokud zde budou přibývat lidé, kteří dokáží jejich práci ocenit a podpořit i jejich schopnost popularizovat své výsledky, nemáme se čeho bát.

Právo na paliativní péči

Příští rok na konci května se bude v Praze konat kongres Evropské asociace paliativní péče. Je to pro ČR velká čest a příležitost, jak přitáhnout k paliativní péči pozornost veřejnosti i politiků. Jedno z témat, které se možná dostane ke slovu bude i „paliativní péče jako jedno ze základních lidských práv“. Přes možná trochu pompézní nádech má tato iniciativa už pár let trvající historii, přibývající stoupence a v podstatě poměrně solidní argumentaci. Původní deklarace, volající po uznání paliativní péče a léčby bolesti jako základních lidských práv, byla přijata na konferenci o AIDS v Mexiku v srpnu 2008. Signatáři upozorňují na fakt, že 80% světové populace, žijící v rozvojových zemích, využívá pouze 6% celkově spotřebovaného morfinu bez možností jiné léčby bolesti nebo paliativní péče (Breitbart, 2008). Ostatně o neutěšenosti této situace jsem psal nedávno. Paliativní přístup přitom zlepšuje kvalitu života pacientů a ještě šetří celkové náklady na péči. Otázkou uznání se již zabývaly Spojené národy, a pokud bude iniciativa pokračovat v dobře rozběhnuté kampani, dokáži si představit, že se paliativní péče opravdu začlení do lidskoprávní legislativy. Otázkou pak bude, jak se bude dařit tuto nadnárodní úmluvu přenášet do lokálních podmínek v jednotlivých zemích. Například v New Yorku platí od loňského roku tzv. Palliative Care Information Act, který přikazuje lékařům, aby s pacienty s terminální diagnózou diskutovali paliativní péči a jejich právo na nekurativní tišení symptomů. Zkušenosti z praxe (Astrow, Popp, 2011) však ukazují, že legislativní nařízení nemusí vždy přinést kýžené ovoce. Kromě vágního označení cílové skupiny se snadno může stát, že „legislativní řešení podnítí pouze legislativní odezvu“ (s.1886), jako třeba jen další formulář pro pacienta k podpisu. Je nezbytně nutné podporovat vzdělání odborné i laické veřejnosti a bořit mýty na obou frontách. Potom by zřejmě nebylo speciálních zákonů potřeba.

Zdroje:

Breitbart, W. (2008). Palliative care as a human right. Palliative and Supportive Care, Vol.6, No.4, p.323-325.

Astrow, A. B. and B. Popp (2011). The Palliative Care Information Act in Real Life. The New England Journal of Medicine, Vol.364, No.20, p.1885-1887.

Komplikovaný zármutek

Jak jsem psal nedávno, terapie zármutku má význam pouze u tzv. komplikovaného truchlení. V současnosti se vedou diskuse nad tím, zda je tento stav dostatečně odlišný od deprese a posttraumatické poruchy, aby stálo za to mu přiřadit svébytný kód v nové edici Diagnostického a statistického manuálu, tedy americké obdoby Mezinárodní klasifikace nemocí. V aktuální čtvrté edici platí u diagnostiky deprese výjimka pro příznaky, které se u pacientů projeví v souvislosti se zármutkem. Tato výjimka má v podstatě za účel zabránit zbytečnému označení normálně truchlících za duševně nemocné. Jedna skupina autorů se snaží tuto výjimku zrušit s tím, že deprese u truchlících není nijak odlišná od ostatních případů (Lamb, Pies, Zisook, 2010). Jejich oponenti, jako třeba Association for Death Education and Counselling nebo Wakefield a First (2012) se snaží tuto výjimku zachovat. Ve hře je ale ještě skupina, která na to jde od lesa a snaží se prosadit úplně novou diagnostickou jednotku, Prolonged Grief Disorder (Prigerson, Vanderwerker, Maciejewski, 2008). Nový manuál DSM-V by měl vyjít v květnu příštího roku, tak uvidíme, jak to dopadne.

Každopádně otázkou zůstává, jak v praxi odlišit pacienty, kteří spadají do této ohrožené skupiny. Seznamy obecných faktorů jako náhlé nebo násilné úmrtí jsou samozřejmě po ruce (Lobb et al., 2010), nicméně je potřeba přistupovat ke každému pacientu individuálně a i komplikovaný zármutek poctivě diferenciálně diagnostikovat. Můžeme tedy očekávat řadu nástrojů pro určení povahy zármutku, jeden takový byl nedávno validizován na japonské populaci (Ito et al., 2012). Je sympaticky krátký (pouze 5 položek), Cronbachova alpha 0.75 jakžtakž dobrá a celý článek i dotazník je k dispozici na webu časopisu PloS One, kde studie vyšla. Zbývá metodu ověřit na širším vzorku, že by námět na projekt/diplomku/dizertaci?

Zdroje:

Lobb, E. A., L. J. Kristjanson, et al. (2010). Predictors of Complicated Grief: A Systematic Review of Empirical Studies. Death Studies, Vol.34, No.8, p.673-698.

Lamb, K., R. Pies, et al. (2010). The bereavement exclusion for the diagnosis of major depression: to be, or not to be. Psychiatry , Vol.7, No.7, p.19-25.

Prigerson, H. G., Vanderwerker, L.C., & Maciejewski, P.K. (2008). A case for inclusion of prolonged grief disorder in DSM-V. In M. S. Stroebe, R. O. Hansson, H. Schut, & W. Stroebe (Eds.,) Handbook of bereavement, research, and practice (pp. 165-186). Washington, DC: American Psychological Association.

Wakefield, J. C. and M. B. First (2012). Validity of the bereavement exclusion to major depression: does the empirical evidence support the proposal to eliminate the exclusion in DSM-5? World Psychiatry, 11, p.3-10.

Lékař do kapsy

Peter Diamandis je zakladatel a CEO Nadačního fondu X prize. Tato instituce vyhlašuje soutěže o milióny dolarů pro vědecké týmy, které jsou schopny inovativním přístupem vyřešit zadané úkoly. Prvním takovým úkolem bylo postavit soukromý raketoplán, což se povedlo v roce 2004 Paulu Allenovi a Burtovi Rutanovi. Jedna z aktuálně vypsaných soutěží se zaměřuje na vytvoření tzv. tricorderu, což je přístroj o velikosti mobilního telefonu (ideálně by to mohla být pouze aplikace do smartphonu), který bude schopen odečíst základní údaje o zdravotním stavu člověka jako teplotu nebo tlak a také diagnostikovat 15 nemocí. Jsem velmi zvědav, jaké budou výsledky, pokud se to opravdu povede, bude zajímavé sledovat, co to udělá se zdravotnictvím, hlavně jak se k tomu lékařská obec postaví. Do soutěže je zapojeno 140 týmů z celého světa, tak uvidíme.

Každopádně aplikace pro chytré telefony pronikají do zdravotnictví podobnou rychlostí, jako do jiných odvětví. Sám jsem v tomhle hodně pozadu, má anglická Nokia C1 by byla spolužákům mé maturující sestry asi pro smích, ale i tak se ke mně dostaly informace alespoň o pár zajímavých novinkách. National Institute for Health and Clinical Excellence před dvěma týdny publikoval aplikaci do chytrých telefonů, která obsahuje kompletní databázi jejich doporučených postupů, což může lékařům, sestrám a medikům usnadnit jejich práci. Na konferenci International Society of Advance Care Planning and End of LifeCare na konci května mají celou jednu sekci věnovanou využití IT v procesu advance care planning, ve Spojených arabských emirátech funguje aplikace, která na dálku zprostředkovává výměnu dat a informací o léčbě mezi onkologickým pacientem a jeho lékařem. K dispozici je i řada dalších, které slouží lékařům i pacientům, jako třeba tahle od American Society of Clinical Oncology. Využití IT má samozřejmě i své slabiny, jak se můžeme dočíst na stránkách rakouského Institute of Health Informatics. Jedná se většinou o situace, kdy se zaviroval používaný program nebo se ošetřující profesionál spolehnul pouze na IT a ponechal stranou další informace od pacienta. I když tato selhání mohou mít fatální následky, jsem přesto optimista a věřím, že technický pokrok bude přinášet čím dál větší užitek pro lékaře i pacienty.

The Morphine Manifesto

Na světě je každý rok zhruba pět a půl miliónů lidí, kteří umírají na rakovinu a trpí přitom nedostatečně léčenou bolestí (WHO, 2011). K tomu si ještě připočtěme všechny ostatní pacienty, kteří trpí podobnou bolestí z jiných příčin. V tiskové zprávě Evropské asociace paliativní péče k iniciativě The Morphine Manifesto uvádí Prof. Jim Cleary, že žádný nebo nedostatečný přístup k analgetikům na bázi opiátů má 83% světové populace. Kdo nemá představu, jak takový život vypadá, může se podívat na video o Vladovi, který umíral v péči ukrajinského zdravotnictví. Nevím, jestli je to ten samý Vlad, o kterém se zmiňovaly Daniela Lamas a Lisa Rosenbaum (2012), každopádně je to tristní. Dvě zmíněné lékařky ve svém článku shrnují obtíže, se kterými se potýkají lékaři v mnoha zemích světa, když chtějí svým pacientům zabezpečit adekvátní péči. Popisují například situaci v Indii, kde ještě donedávna musel lékař získat pět potvrzení od různých orgánů, než mohl začít předepisovat opiáty. Jedna licence často vypršela dřív, než získal ostatní, takže se celý proces opakoval znovu a pacienti pouze kvůli byrokracii zbytečně umírali v bolestech. V jiných zemích je pouze pár lékáren, kde si mohou pacienti léky vyzvednout, což znamená cestovat třeba stovky kilometrů do hlavního města, abyste dostali pár dávek léku pro svého příbuzného. Situace na Ukrajině je smutným příkladem země, kde jsou lékaři i po získání potřebných licencí stále velmi omezení, co se týče množství a formy opiátů, které smějí předepisovat. Vlad dostával 50mg morfinu na den, ještě k tomu pouze formou injekce. Pacient v jeho stavu by třeba v USA mohl dostávat dávku kolem 2000mg (Old, Swagerty, 2007), uživatelsky mnohem příjemnější formou jako jsou tablety nebo náplasti a ještě by měl po ruce pohotovostní dávku pro akutní návalovou bolest (zhruba 10% denní dávky, Ryan et al., 2005). Snad se pomalu blýská na lepší časy, ale je tu opravdu hodně co zlepšovat. Jedním z dosavadních výsledků projektu ATOME jsou guidelines pro případné legislativní úpravy národních politik. Do projektu ATOME jsou zapojeny státy ve střední a jižní Evropě. Můžeme jen doufat, že se podobné iniciativy dostanou brzy na pořad dne i v ostatních zemích a hlavně, že politikům nezapadnou mezi jinými, důležitějšími projekty.

Zdroje:
Lamas, D. and L. Rosenbaum (2012). Painful Inequities: Palliative Care in Developing Countries. New England Journal of Medicine, 366(3): 199-201.
Old, J.L., Swagerty, D.L. (2007). A practical guide to palliative care. Philadelphia: Wolters & Kluwert.
Ryan, M., T. J. Moynihan, et al. (2005). As-Needed Morphine: Yes, but at What Dose and at What Interval? Journal of clinical oncology, 23(16): 3849-3852.

WHO (2011). Ensuring balance in national policies on controlled substances: guidance for availability and accessibility of controlled medicines. Geneva: World Health Organization.

Dříve projevená přání pacientů

Včera proběhl na půdě KTF UK seminář u příležitosti vydání knihy Jaromíra Matějka Dříve projevená přání pacientů. Nedostal jsem se tam bohužel osobně, ale rád se podělím o pár dojmů ze samotné knihy. Jedná se o u nás bezesporu opomíjené téma, takže je bezva, že kniha vyšla. Díky nakladatelství Galén by se opravdu mohla dostat do zorného pole zdravotnické komunity, sympatický je formát A5 i rozsah 150 stran hlavního textu. Jedinou formální nepříjemností je zasazení poznámkového aparátu na konec knihy, což nutí čtenáře k neustálému obracení tam a zpět.

Kniha je převážně založena na zkušenostech z Německa, kdy autor předkládá řadu zajímavých a relevantních zdrojů, které mohou sloužit jako inspirace pro naše zákonodárce i praktiky. Jako silný zdroj pro teoretická východiska sloužila katolická teologie, což s sebou přináší jisté výhody a rizika, pokud si mohu půjčit podnázev publikace. Autor na mnoha místech vybízí ke spolupráci mezi medicínou a humanitními vědami, které mohou lékařům pomoci porozumět prožívání pacienta. Za velmi zajímavou považuji podkapitolu Adresáti pacientova textu o tom, jak tvorbu dokumentu "dříve projevených přání" ovlivňuje vztah mezi pacientem a lékařem. Nabízí se srovnání západní tradice rodinných lékařů a českého přístupu ala přehazování horkých brambor a následné problémy v interpretaci dříve projevených přání, které autor přehledně reflektuje. Vyzdvihnul bych také část páté kapitoly o přístupu katolické církve k výživě u terminálních pacientů. Toto kontroverzní téma se podařilo zachytit z příjemně věcného úhlu, kdy se autor i přes viditelnou vazbu na církev dokázal podívat na dané dokumenty kritickým pohledem.

V knize mi bohužel chybělo jasnější zasazení dokumentu "dříve projevených přání" do kontextu celkového plánování péče. I když autor na několika místech upozorňuje, že by se měl dokument průběžně aktualizovat, celkové vyznění alespoň pro mne vypadá tak, že se převážně diskutuje institut jednorázového prohlášení o představách či přání o budoucí péči. Tedy tzv. advance directives. V současnosti se ale tento model nahrazuje průběžným přístupem tzv. advance care planning, který se snaží řešit onu rigiditu psaného "prohlášení".

Autorův argument pro volbu Německa jako referenční země je jistě oprávněný, vzhledem k dlouhé diskusi, která se tam na toto téma vedla a jejímu celkem nedávnému rozuzlení. Dá se předpokládat, že v naší zemi se řeší podobné problémy a můžeme se tak Německem vhodně inspirovat. Domnívám se ovšem, že bychom kvůli tomu neměli nechávat stranou zkušenosti z anglosaského prostředí, kde tutu problematiku řeší již desítky let. Reflexe vývoje situace v Anglii nebo USA by nám pravděpodobně také přinesla cenné poznatky, například klinické zkušenosti s uplatňováním jednotlivých guidelines v praxi (viz namátkou Gesme & Wiseman, 2011, Sudore & Fried, 2010, Lorenz & Lynn, 2008 nebo Prendergast, 2001). Matějkova publikace mohla mít nádech opravdu přehledové práce, vzhledem k absenci této znalostní báze tak ale plní tuto funkci jen částečně. Věřím, že klinici by také ocenili nějakou formu praktického manuálu nebo protokolu, jaké konkrétní kroky v procesu zjišťování pacientových přání volit (opět se zde nabízí zkušenosti z USA). Třeba se takové přílohy dočkáme v příštím vydání.

Odkazy:

Matějek, J. (2012). Dříve projevená přání pacientů: výhody a rizika. Praha: Galén.

Gesme, D. H. and M. Wiseman (2011). Advance Care Planning With Your Patients. Journal of Oncology Practice 7(6): e42-e44.

Lorenz, K. A., J. Lynn, et al. (2008). Evidence for Improving Palliative Care at the End of Life: A Systematic Review. Annals of internal medicine 148(2): 147-159.

Sudore, R. L. and T. R. Fried (2010). Redefining the “Planning” in Advance Care Planning: Preparing for End-of-Life Decision Making. Annals of internal medicine 153(4): 256-261.

Prendergast, T. J. (2001). Advance care planning: Pitfalls, progress, promise. Critical care medicine 29(2): N34-N39.

Paliativní péče pro delší život

Ač se to může zdát jako protimluv, je to tak. Howard West na webu GRACE informoval o dvou zajímavých studiích, kdy pacienti, kterým byla zároveň s kurativní léčbou poskytována i léčba paliativní, vykazovali lepší hodnoty v řadě ukazatelů (např. kvalitě života). Nejpřekvapivější výsledek pak přinesla práce dr. Jennifer Temel a jejích kolegů z Massachusetts, v jejichž výzkumném vzorku se pacienti v kombinované (paliativní i kurativní) léčbě dožili signifikantně delšího života oproti pacientům, kterým byla paliativní péče poskytnuta "standardně" až po vyčerpání kurativních možností.

(Temel, J. et al., 2010a)

Jedno z vysvětlení znělo, že paliativní péče pomohla kontrolovat depresi a další symptomy, které ve výsledku snižují kvalitu života i samotný survival. Studie byla později publikována i v jednom z nejprestižnějších lékařských časopisů The New England Journal of Medicine (Temel, J. et al., 2010b), což je zasloužená pocta a potvrzení toho, že hlubší spolupráce mezi paliativní a kurativní medicínou může všem jen prospět. Dr. Temel upozorňuje na nutnost postupného přechodu k paliaci oproti přístupu "Zkusíme udělat, co půjde a když to nevyjde, ještě tu máme tu paliativní léčbu." Kéž bychom se toho jednou opravdu dočkali.

Pro zájemce upozorňuji i na komentáře, které byly k této studii publikovány v prosincovém čísle stejného časopisu (Vol.363, No.23).

Zdroje:

Temel, J., et al. (2010a). Effect of early palliative care (PC) on quality of life (QOL), aggressive care at the end-of-life (EOL), and survival in stage IV NSCLC patients: Results of a phase III randomized trial. 2010 ASCO Annual Meeting. Journal of Clinical Oncology, Vol.28, No.15 (suppl; abstract 7509).

Temel, J., et al. (2010b). Early Palliative Care for Patients with Metastatic Non–Small-Cell Lung Cancer. The New England Journal of Medicine, Vol.363, No.8., p.733-742.

Terapie zármutku

V souvislosti s posledním příspěvkem o psychosociální podpoře příbuzných pacientů jsem se trochu vrátil ke svému oblíbenému tématu, terapii zármutku. V lednovém čísle Current Opinion in Psychiatry vyšel krátký přehledový článek o tom, jak si na tom "grief therapy" stojí. V podstatě shrnuje závěry jednotlivých meta-analýz, které potvrzují význam této terapie pouze u jedinců s komplikovaným zármutkem nebo v souvislostech, které by k němu mohly vést (náhlé úmrtí, násilná smrt, úmrtí dítěte, apod.). Uvádí se, že se jedná o zhruba 10-20% truchlící populace. I tak jsou ale výsledky v celkovém efektu slabší než standardní psychoterapie (d=0.14-0.51 versus d=0.80). Autoři připouští, že není jasné, proč tomu tak je. Na vysvětlenou nabízejí tři důvody. Prvním je potenciální iatrogenní efekt, který terapie zármutku obsahuje. Skrze určitou retraumatizaci v rámci terapeutického propracovávání ztráty může u některých jedinců dojít k faktickému zhoršení jejich psychického stavu. Tato hypotéza je ale hodně nejistá, výzkumně je podložena v podstatě pouze jednou studií, která byla metodologicky dost zkritizovaná (Larson & Hoyt, 2007). Umírněnějším názorem je to, že u části výzkumné skupiny dochází ke zlepšení na základě "normálního" procesu vyrovnávání se se zármutkem, stejně jako je tomu u kontrolní skupiny, která nedostává žádnou speciální terapii. Neschopnost předem určit a alokovat respondenty na základě rizikovosti jejich zármutku pak komplikuje interpretaci změny a smazává to meziskupinový rozdíl v efektu intervence. Posledním možným vysvětlením je podle autorů to, že řada terapeutických programů je založena na zastaralých (outmoded) přístupech. Správným, moderním typem terapie je samozřejmě KBT, která zdánlivě vychází jako nejúčinnější terapeutická metoda v podstatě u všech typů psychických problémů. Ke cti autorů musím ale dodat, že nakonec správně připouští, že pokud se v analýze kontroluje tzv. investigator allegiance, tedy něco jako příslušnost výzkumníka ke zkoumané terapeutické škole, signifikantní rozdíly mizí a hypotéza ptáka Doda z Alenčina Wonderlandu opět platí: "Everybody has won and all must have prizes". Autoři na závěr krátce popisují jednotlivé formáty terapie zármutku, včetně bohužel dosti slabého odstavečku o farmakoterapii.

Přiznám se, že mne opravdu baví diskusi kolem terapie zármutku sledovat. Je to pro mne jeden z momentů, kde se zajímavým způsobem střetává svět výzkumu a praxe. Na jedné straně jsou tvrdá čísla z SPSS, d=0,14 a hotovo. Na druhé straně jsou ale zástupy terapeutů, kteří provází tisíce svých klientů zármutkem, a to v mnoha zemích světa, v individuální i skupinové terapii, jsou zde tábory pro děti, kterým někdo blízký zemřel, online podpůrné skupiny, tuny výpovědí o pozitivních zkušenotech, americké hnutí "pet therapy" pro ty, kterým zemřel domácí mazlíček a spousta lidí, kteří nějakou formou terapie zármutku prošli a považují to za velkou pomoc. Do toho si občas přisadí lidé jako Ronald Pies, jejichž názor je pro někoho důležitý, pro jiného zase typickou ukázkou medicinalizace současné společnosti. Nechci ani zdaleka působit dojmem, že věřím davu víc než statistice, ale připouštím, že jsem v tomto konkrétním bodě opatrný. Mám dojem, že bude ještě chvíli trvat, než najdeme optimální metodiku pro měření přínosu psychoterapie, nejen té o zármutku. Prozatím beru v potaz i onu lidovou evidenci a moc se těším, až se povede vytvořit robustnější metodologii. Do té doby jsem rád, že se terapie zármutku rozvíjí a přeji jí jen to nejlepší - tedy aby sloužila tam, kde je opravdu potřeba.

Zdroje:

Mancini, A.D., Griffin, P., Bonanno, G.A. (2012). Recent trends in the treatment of prolonged grief. Current Opinion in Psychiatry, Vol.25, No.1, p.46-51.
Larson, D.G., Hoyt, W.T. (2007). What has become of grief counseling? An evaluation of the empirical foundations of the new pessimism. Professional Psychology: Research and Practice, Vol.38, No.4, p.347-355.

Zásady pro psychosociální podporu příbuzných pacientů v paliativní péči

Peter Hudson se svými kolegy z australského Centre for Palliative Care na univerzitě v Melbourne publikovali před pár týdny výzkumnou zprávu z projektu The Guidelines for the Psychosocial and Bereavement Support of Family Caregivers of Palliative Care Patients (Hudson, P. et al., 2012). Můj dojem je ten, že se povedlo vytvořit opravdu užitečný materiál, který může sloužit jako vodítko pro práci s příbuznými pacientů. Příbuznými se zde přitom myslí jakýkoli blízký člověk, který je pro pacienta významný a je zapojen do procesu péče. Z celého dokumentu vane sympatický vítr praktičnosti, obsahuje mnoho krátkých kazuistických ukázek a bohatý seznam doporučených zdrojů. Originální guidelines z roku 2010 je možno stáhnout zde. Rád bych také vyzdvihnul precizní metodologii, kterou Hudsonův tým uplatnil a v souladu s otevřeností vědecké práce poctivě prezentoval v březnovém článku.

Pokud vše dobře dopadne, možná se díky laskavému přístupu Petera Hudsona a ČSPM brzy dočkáme i českého překladu.

Zdroje:

Hudson, P. et al. (2nd March, 2012). Guidelines for the Psychosocial and Bereavement Support of Family Caregivers of Palliative Care Patients. Journal of Palliative Medicine, ahead of print, doi: 10.1089/jpm.2011.0466.
Hudson, P., Remedios, C., Zordan, R., Thomas, K., Clifton, D., Crewdson, M., Hall, C., Trauer, T., Bolleter, A., and Clarke, D. (2010). Clinical Practice Guidelines for the Psychosocial and Bereavement Support of Family Caregivers of Palliative Care Patients. Centre for Palliative Care, St Vincent’s Hospital Melbourne: Melbourne, Australia.