Svetielko nádeje

Před pár týdny jsem měl možnost účastnit se víkendového setkání pro rodiče, kterým zemřely děti. Toto setkání každoročně pořádá skvělé občanské sdružení Svetielko nádeje, které působí při klinice dětské onkologie FN v Banskej Bystrici. Nechci se dlouhosáhle rozepisovat o vzácné atmosféře těchto setkání, ale všem rodičům i týmu ze Svetielka patří můj dík a respekt za otevřenost, s níž dokáží čelit nelehkému údělu.

Rád bych se ale zmínil o jedné z věcí, která mne na setkání fascinovala, a to humoru. Nepamatuji se, že bych se někdy účastnil takové přehlídce vtipů a historek, jako každý večer na tomto víkendu (a to si pamatuji lyžařský kurz v sekundě na gymnáziu, kde mírně ovíněná profesorka v noční košili učila na chodbě jednoho spolužáka správné pohyby pro sjezd na carvingových lyžích). I přes zdrcující fakt, že si dnes pamatuji sotva 3 vtipy z těch mnoha desítek, které na setkání padly, přemýšlím od té doby o úloze humoru a možnostech jeho využití v klinické práci. Jak shrnují Adamle a Ludwick (2005), tento „lubrikant sociálních procesů“ snižuje stres, posiluje imunitu, má pozitivní vliv na kardiovaskulární systém, dýchací soustavu a průběh stárnutí. U umírajících pacientů dodává naději, perspektivu, pomáhá udržet sebeúctu a jak zjistily autorky ve své vlastní studii, jedná se o dost rozšířený jev, humorné situace zaznamenaly v naprosté většině hospicových návštěv, které v rámci projektu pozorovaly (konkrétně u 84,8% z celkového počtu 132, přičemž návštěvy, kdy se humor neobjevil, byly spojeny s úmrtím pacienta, komatózními stavy nebo jinými přitěžujícími okolnostmi). Dean a Major (2008) pátraly po humoru na oddělení paliativní péče a JIP a došly k podobným závěrům. Upozorňují také na teambuildingový vliv společného smíchu a na význam humoru jakožto facilitátora komunikace mezi pacientem a zdravotníky. Skrze vtipkování se někdy pacientům snázeji sdělují důležité informace a postoje.

z prezentace Boba Beckera

Samozřejmě, ne každá nemocnice má tak vtipné primáře, jako dětská klinika v Banskej Bystrici, ale pro ostatní jsou například dostupné služby zdravotních klaunů, kteří mohou na oddělení přinést nejen svůj um, ale taky třeba komplexní vzdělávací program pro zaměstnance. To bych chtěl jednou zažít.

Zdroje:

Adamle, K. N. and R. Ludwick (2005). Humor in hospice care: Who, where, and how much? American Journal of Hospice and Palliative Medicine 22(4): 287-290.

Dean, R. A. K. and J. E. Major (2008). From critical care to comfort care: the sustaining value of humour. Journal of Clinical Nursing 17(8): 1088-1095.