Včera proběhl na půdě KTF UK seminář u příležitosti vydání knihy Jaromíra Matějka Dříve projevená přání pacientů. Nedostal jsem se tam bohužel osobně, ale rád se podělím o pár dojmů ze samotné knihy. Jedná se o u nás bezesporu opomíjené téma, takže je bezva, že kniha vyšla. Díky nakladatelství Galén by se opravdu mohla dostat do zorného pole zdravotnické komunity, sympatický je formát A5 i rozsah 150 stran hlavního textu. Jedinou formální nepříjemností je zasazení poznámkového aparátu na konec knihy, což nutí čtenáře k neustálému obracení tam a zpět.
Kniha je převážně založena na zkušenostech z Německa, kdy autor předkládá řadu zajímavých a relevantních zdrojů, které mohou sloužit jako inspirace pro naše zákonodárce i praktiky. Jako silný zdroj pro teoretická východiska sloužila katolická teologie, což s sebou přináší jisté výhody a rizika, pokud si mohu půjčit podnázev publikace. Autor na mnoha místech vybízí ke spolupráci mezi medicínou a humanitními vědami, které mohou lékařům pomoci porozumět prožívání pacienta. Za velmi zajímavou považuji podkapitolu Adresáti pacientova textu o tom, jak tvorbu dokumentu "dříve projevených přání" ovlivňuje vztah mezi pacientem a lékařem. Nabízí se srovnání západní tradice rodinných lékařů a českého přístupu ala přehazování horkých brambor a následné problémy v interpretaci dříve projevených přání, které autor přehledně reflektuje. Vyzdvihnul bych také část páté kapitoly o přístupu katolické církve k výživě u terminálních pacientů. Toto kontroverzní téma se podařilo zachytit z příjemně věcného úhlu, kdy se autor i přes viditelnou vazbu na církev dokázal podívat na dané dokumenty kritickým pohledem.
V knize mi bohužel chybělo jasnější zasazení dokumentu "dříve projevených přání" do kontextu celkového plánování péče. I když autor na několika místech upozorňuje, že by se měl dokument průběžně aktualizovat, celkové vyznění alespoň pro mne vypadá tak, že se převážně diskutuje institut jednorázového prohlášení o představách či přání o budoucí péči. Tedy tzv. advance directives. V současnosti se ale tento model nahrazuje průběžným přístupem tzv. advance care planning, který se snaží řešit onu rigiditu psaného "prohlášení".
Autorův argument pro volbu Německa jako referenční země je jistě oprávněný, vzhledem k dlouhé diskusi, která se tam na toto téma vedla a jejímu celkem nedávnému rozuzlení. Dá se předpokládat, že v naší zemi se řeší podobné problémy a můžeme se tak Německem vhodně inspirovat. Domnívám se ovšem, že bychom kvůli tomu neměli nechávat stranou zkušenosti z anglosaského prostředí, kde tutu problematiku řeší již desítky let. Reflexe vývoje situace v Anglii nebo USA by nám pravděpodobně také přinesla cenné poznatky, například klinické zkušenosti s uplatňováním jednotlivých guidelines v praxi (viz namátkou Gesme & Wiseman, 2011, Sudore & Fried, 2010, Lorenz & Lynn, 2008 nebo Prendergast, 2001). Matějkova publikace mohla mít nádech opravdu přehledové práce, vzhledem k absenci této znalostní báze tak ale plní tuto funkci jen částečně. Věřím, že klinici by také ocenili nějakou formu praktického manuálu nebo protokolu, jaké konkrétní kroky v procesu zjišťování pacientových přání volit (opět se zde nabízí zkušenosti z USA). Třeba se takové přílohy dočkáme v příštím vydání.
Odkazy:
Kniha je převážně založena na zkušenostech z Německa, kdy autor předkládá řadu zajímavých a relevantních zdrojů, které mohou sloužit jako inspirace pro naše zákonodárce i praktiky. Jako silný zdroj pro teoretická východiska sloužila katolická teologie, což s sebou přináší jisté výhody a rizika, pokud si mohu půjčit podnázev publikace. Autor na mnoha místech vybízí ke spolupráci mezi medicínou a humanitními vědami, které mohou lékařům pomoci porozumět prožívání pacienta. Za velmi zajímavou považuji podkapitolu Adresáti pacientova textu o tom, jak tvorbu dokumentu "dříve projevených přání" ovlivňuje vztah mezi pacientem a lékařem. Nabízí se srovnání západní tradice rodinných lékařů a českého přístupu ala přehazování horkých brambor a následné problémy v interpretaci dříve projevených přání, které autor přehledně reflektuje. Vyzdvihnul bych také část páté kapitoly o přístupu katolické církve k výživě u terminálních pacientů. Toto kontroverzní téma se podařilo zachytit z příjemně věcného úhlu, kdy se autor i přes viditelnou vazbu na církev dokázal podívat na dané dokumenty kritickým pohledem.
V knize mi bohužel chybělo jasnější zasazení dokumentu "dříve projevených přání" do kontextu celkového plánování péče. I když autor na několika místech upozorňuje, že by se měl dokument průběžně aktualizovat, celkové vyznění alespoň pro mne vypadá tak, že se převážně diskutuje institut jednorázového prohlášení o představách či přání o budoucí péči. Tedy tzv. advance directives. V současnosti se ale tento model nahrazuje průběžným přístupem tzv. advance care planning, který se snaží řešit onu rigiditu psaného "prohlášení".
Autorův argument pro volbu Německa jako referenční země je jistě oprávněný, vzhledem k dlouhé diskusi, která se tam na toto téma vedla a jejímu celkem nedávnému rozuzlení. Dá se předpokládat, že v naší zemi se řeší podobné problémy a můžeme se tak Německem vhodně inspirovat. Domnívám se ovšem, že bychom kvůli tomu neměli nechávat stranou zkušenosti z anglosaského prostředí, kde tutu problematiku řeší již desítky let. Reflexe vývoje situace v Anglii nebo USA by nám pravděpodobně také přinesla cenné poznatky, například klinické zkušenosti s uplatňováním jednotlivých guidelines v praxi (viz namátkou Gesme & Wiseman, 2011, Sudore & Fried, 2010, Lorenz & Lynn, 2008 nebo Prendergast, 2001). Matějkova publikace mohla mít nádech opravdu přehledové práce, vzhledem k absenci této znalostní báze tak ale plní tuto funkci jen částečně. Věřím, že klinici by také ocenili nějakou formu praktického manuálu nebo protokolu, jaké konkrétní kroky v procesu zjišťování pacientových přání volit (opět se zde nabízí zkušenosti z USA). Třeba se takové přílohy dočkáme v příštím vydání.
Odkazy:
Matějek, J. (2012). Dříve projevená přání pacientů: výhody a rizika. Praha: Galén.
Gesme, D. H. and M. Wiseman (2011). Advance Care Planning With Your Patients. Journal of Oncology Practice 7(6): e42-e44.
Lorenz, K. A., J. Lynn, et al. (2008). Evidence for Improving Palliative Care at the End of Life: A Systematic Review. Annals of internal medicine 148(2): 147-159.
Sudore, R. L. and T. R. Fried (2010). Redefining the “Planning” in Advance Care Planning: Preparing for End-of-Life Decision Making. Annals of internal medicine 153(4): 256-261.
Prendergast, T. J. (2001). Advance care planning: Pitfalls, progress, promise. Critical care medicine 29(2): N34-N39.
Žádné komentáře:
Okomentovat